Zvláštní léto - Cesty osudu jsou...

Za oknem se probouzel nový den. Slunce se vyhouplo zpoza mraků a pošimralo svými paprsky tvář spící mladé ženy. Hermiona si rukou přikryla oči a ještě v polospánku se usmála.
Muž vedle ní se rovněž usmál, i když mu bylo jasné, že o něm vůbec neví. Dál ji s podepřenou bradou pozoroval a nemohl uvěřit tomu, že opravdu leží vedle něj a že to není další sen. Lehounce se ušklíbl. Díky jisté drobnosti si byl totiž stoprocentně jistý, že žena vedle něj je skutečná.
Hermiona sundala ruku z očí a protáhla se, když… narazila na mužskou hruď. Prudce otevřela oči.
Pak se podívala do šedých očí a spokojeně se usmála. „Dobré ráno,“ popřála mu.
„Dobré ráno! Vyspala ses?“
„Myslíš?“ Povytáhla obočí. „Moc jsem toho nenaspala. Pokud mě paměť neklame, tak jsme se věnovali něčemu maličko příjemnějšímu než spánku.“
V očích mu zahrály jiskřičky veselí. „Tak maličko, jo?“
Nonšalantně pokrčila jedním ramenem.
„Ale když jsi na to narazila… já byl opravdu skoro celou noc vzhůru. Příšerně chrápeš!“
Hermiona se rozesmála a plácla ho po hrudi. „Kecko!“
„Nevěříš? Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí,“ použil oblíbené úsloví své dcery.
Hermiona na něj upřela zpytavý pohled. V očích se jí nečekaně odrazil smutek. „Nezbývá mi, než Ti věřit, neboť,…“
„…mám vždycky pravdu,“ skočil jí Draco do řeči. Nechtěl ji vidět utrápenou.
„No teda! Takhle domýšlivého chlapa jsem v životě neviděla!“
„Tak tomu se dá jen těžko věřit, když jsi dlouhé roky strávila vedle Pottera!“
„Draco!“
„Ano, lásko?“ zeptal se nevinně.
Hermioně se na okamžik zastavilo srdce nad tím něžným oslovením. Maličko si skousla rty a protočila oči v sloup. „Pouze jsem chtěla podotknout, že takhle jsem si naše první společné ráno nepředstavovala.“ Přehnaně zhluboka vzdychla. „Ale co se dá dělat, že? Princové jsou jen v pohádkách a nevinných dívčích snech.“
Draco se chytil za srdce. „Teď jsi mě ranila. Tím snad chceš říct, že nejsem Tvůj vysněný princ?“
„Kdepak, to tedy opravdu nejsi. Můj vysněný princ mě totiž po ránu něžně políbí a připomínky ohledně mého chrápání si nechá pro sebe.“
„V tom případě…“ Draco se sklonil a políbil ji. Jeho polibek vůbec nebyl něžný, na druhou stranu však sliboval cestu do ráje.
Když se probudila podruhé, místo vedle ní bylo prázdné. Přesto se spokojeně usmála, protože na jeho polštáři ležela bílá růže a u ní lísteček s jediným slůvkem. Děkuji!
Ty nemáš zač, Draco, pomyslela si něžně. Děkovat musím já. A taky nést následky.
Zamračila se.
„Ten úsměv Ti slušel víc,“ ozvalo se jí za zády.
Hermiona se prudce otočila ke dveřím. Usmála se na něj, ale její úsměv se nedotkl očí.
„Dej nám čas, Hermiono,“ požádal ji prostě.
Zamyšleně jej pozorovala. Pak přikývla. „Uvidíme.“
Draco k ní přistoupil a políbil ji. „Musím dojít pro Niky a pak si dojdeme na oběd do parku, ano?“
„To zní skvěle,“ odvětila a tentokrát se smály i její oči.
Draco pomalu vyšel z místnosti. Hermiona se naposledy protáhla a vylezla z postele. Pěkně jsem se do toho zamotala.
Poté, co se oblékla, sešla dolů a požádala skřítky o piknikový koš. Pak se v klidu posadila do knihovny a čekala. Netrvalo dlouho a na klíně jí přistálo rozesmáté tmavovlasé děvčátko.
„Jsem doma,“ oznámila důležitě.
„Však už se nám stýskalo, že Draco?“
„Celou noc jsem probrečel.“
Hermiona se začervenala, ale Niky to ušlo. „Tati, jsem už přece velká holka!“
„Já vím, zlato,“ povzdychl si Draco.

Hermiona se vznášela na obláčku štěstí. Štěstí, které si nezasloužila. Štěstí, které, jak věděla, brzy skončí. Nedělala si iluze. Ale někde v hloubi duše snila. A to se nestalo již léta.
„Zítra si uděláme takový malý výlet,“ řekla Niky po ukončení odpoledního vyučování.
„Na Příčnou!“ vyhrkla holčička a upřela na Hermionu své šedé oči.
„Dobrý pokus, mladá dámo.Už to zase zkoušíte?“ zeptala se Hermiona s jemně pozdvihnutým obočím. „Co jsem Vám slíbila, mylady?“
„Že na Příčnou půjdeme před Vánoci…“
„Pokud?“
„Budu hodná,“ dořekla malá a upřela na Hermiona psí pohled. „A nemohly bysme…“
„Bychom,“ opravila ji Hermiona automaticky, „a ne, nemohly. Ale zítra také navštívíš zajímavé místo.“
Nicole znechuceně odfrkla. Tušila, že z tohohle výletu zase kouká škola. Určitě to zase bude muzeum!
Hermiona se jen skrytě ušklíbla, když se podívala na obličej své svěřenkyně.

„Tower of London,“ vydechla Nicole, když se vzpamatovala z asistovaného přemístění a uvědomila si, kde stojí.
„Správně,“ potvrdila Hermiona a pustila Nicolinu ruku. „A pročpak jsme tady?“
„Protože je tady ukryt jeden z nejkouzelnějších kamenů naší doby,“ odpapouškovala Niky větu z kouzelnického průvodce po Londýně, který dostala od Hermiony jako učební pomůcku.
Hermiona přikývla a pozorovala majestátní budovu před sebou. Niky k ní pomalu přistoupila.
„Nemohla bys mi něco říct o tom kameni?“
Hermiona se na malou podívala. „Ale je to dlouhý příběh, Nicole,“ varovala ji učitelským tónem.
„To neva, mám starý příběhy ráda, povídej!“
Hermiona se tedy posadila na kamennou zídku a vzala si Niky na klín. Obě upíraly své oči na obrovský kamenný komplex.
„Je to už dávno, kdy byla postavena první věž této pevnosti. Přesněji v roce 1066 zvítězil Vilém Dobyvatel v bitvě u Hastingsu a jako ukázku své moci a síly začal budovat Tower. Chtěl dokázat, že je skutečným a mocným králem.“
„Aby se poddaní nebouřili,“ skočila jí do řeči Niky.
„Přesně tak. No vida, když se Ti slíbí odměna, pamatuješ si věci z hodin. Tak dál. Král Vilém ale nepocházel z Anglie, a proto si s sebou přivezl památku na svou vlast. Kámen, který se v jeho rodě dědil po generace.“
„Generace?“ Nicole tázavě zopakovala poslední slovo.
„Předávala se v rodině jako dědičná cennost. Na smrtelné posteli jej otec předával synovi.“
„Takže já bych ten kámen mít nemohla. Jsem holka.“
„Výborně. Jak se zjistilo později, kámen dokázal poznat, že patří pouze muži. Král netušil, jak mocný předmět to je a dal jej zasadit do své koruny. Koruna však sama zmizela po smrti jeho posledního mužského potomka.“
„To je hloupý kámen! Proč ho nemohla mít holka?“
„Protože ve středověku byly ženy považovány za méněcenné. Méně schopné, méně chytré než muži.“
„Blbost!“ vyhrkla Niky.
„Naprosto s Tebou souhlasím. Ale teď se vraťme k té koruně. Vilémova koruna zmizela a nikdo z mudlů ji již nikdy nenašel. Lapis Prosperus, kámen úspěchů, se ocitl v rukou Vilémova nelegitimního potomka – muže. Tento kouzelník se jmenoval William Fitzailwyn a byl pradědečkem prvního starosty Londýna. A od té doby se Lapis Prosperus v tomto rodě dědí po generace. Mimochodem, Fitzailwynové jsou také po generace čistokrevným rodem.“
„Co ten kámen umí?“
„Ještě nevíš? Přinese sílu, postavení a moc rodině, která jej vlastní. Proto tehdy král Vilém vyhrál onu bitvu. Pravdou je, že ve středověku existovaly tři kameny, ale dnes existuje pouze jediný.“
„Ale když patří rodině, jak se dostal sem?A neříkala jsi, že byl v koruně?“
Hermiona shlédla na svou žačku a usmála se. „Zvídavá holčička. Jako dík, za své zvolení a uvedení do funkce jej Henry Fitzailwyn, první starosta Londýna, dal vsadit do obrazu v oltáři místní kaple. Přesto je stále majetkem rodu. A jak to, že není v koruně? Jednoduše jej z koruny vyloupli.“
„A funguje?“
Hermiona přikývla. „Bohužel, ano. Poslední z rodu Fitzailwynů je současným ministrem kouzel. Starobylá kouzla, jako je toto, jsou mocná, jinak by se jím v pouhých třiceti letech nestal.“ V hlase jí zazněla hořkost a vztek. Dle mého skromného názoru je totiž Antony Fitzailwyn pěkně neschopný trouba a nemá nejmenší ponětí, jak vést ministerstvo! A nebýt toho zatrápeného dědictví, byl by ministrem kouzel Pastorek a všechno by bylo v pořádku!
Své myšlenky však nahlas nevyslovila. Naznačila Niky, aby se zdvihla a sama ji následovala. „Tak pojď, je načase nechat na sebe dýchnout trošku historie.“ Napřáhla ruku. Nicole se jí dychtivě chytila a společně vyrazily navštívit Tower.
Malou návštěva uchvátila, protože Hermiona ji nevzala pouze do kaple, ale samozřejmě neopomněly zhlédnout korunovační klenoty. Nicole byla tak nadšená krásou šperků, nebo možná jezdící plochou kolem nich, že projela prostorem snad desetkrát a Hermiona ji musela podplatit zmrzlinou, aby konečně mohly odejít.
Ten večer jí Hermiona nemusela vyprávět pohádku. Nicole totiž pronesla, že bude vyprávět ona, ale tatínek musí poslouchat. A tak Draco seděl na posteli své dcery a pozorně naslouchal příběhu o zvláštním kameni, který je vsazen v obraze v jedné z nejstarších kaplí Londýna.
Hermiona se tichounce vzdálila.
Když jí Draco nalezl, stála zamyšleně u okna v knihovně. Hleděla do zahrady a pohled měla nepříjemně vážný.
„Stalo se něco?“ zeptal se a objal ji kolem pasu.
Jenom zavrtěla hlavou, ale vděčně se o něj opřela.
„Unavená?“
Tichounce si povzdychla. „Kdepak, spíš… Přemýšlela jsem o nás.“
„O nás dvou?“
Opět zavrtěla hlavou. „O nás třech.“
„A co jsi vymyslela?“
„To je právě to – nic!“ Otočila se k němu a zadívala se mu do očí. „Dříve nebo později se o nás Niky dozví a já…“ odmlčela se a v očích se jí mihla bolest.
„Pokračuj,“ vyzval ji Draco a pevněji ji objal.
Hermiona mu odevzdaně položila hlavu na rameno a její slova zněla velmi tlumeně, když odpovídala. „Nemám nejmenší ponětí, jak to přijme. Jak jsi sám řekl – nejsem její matka.“
Draco ztuhnul. Po tváři mu přelétl náznak zoufalství a zloby, který Hermiona nemohla vidět. Zavřel oči, ale jenom na chvilinku. Pak ji pustil a rukama jí zdvihl hlavu Když se jí díval do očí, stále ji držel ve svých dlaních. „A já za to nepřestanu být vděčný! Kdybys byla jako její matka… Nicole ji nikdy neviděla a čí to asi bude vina, hm? Crystal o ni neprojevila ani sebemenší zájem, za celé ty roky neposlala ani jediné přání k narozeninám. Za pár měsíců jsi pro Niky udělala víc, než její matka za celý její život. Dala jsi jí svou lásku a péči. A Niky Tě zbožňuje!“
Hermiona se zachvěla pod tíhou jeho pohledu. Když mluvil o Nikině matce, byl v jeho očích chlad a vztek. Ale když mluvil o ní… Mohla by to být láska?
Tázavě pozdvihla obočí. „Crystal? Nikina matka tedy žije?“
„Tím si můžeš být jistá. Ta je živá až moc! Příští měsíc se dokonce vdává. A hádej, koho si bere? Antonyho Fitzailwyna, naše milovaného ministra kouzel!“
„Jak to víš?“
Odstoupil od ní a došel ke svému psacímu stolu, z nějž sebral Denního věštce. Když jí ho podal, uviděla fotku dvou lidí. Antonyho znala a ta žena vedle něj byla Crystal Scarová, vedoucí odboru Péče o kouzelné tvory. „Ona je Nikina matka?“ V Hermionině hlase se mísil údiv s nechutí. Několikrát se s Crystal střetla, co se práv domácích skřítků týče, a nemyslela si o ní nic dobrého.
„Jo, tahle lidská kreatura! Ambiciózní mudlovská šmejdka!“ Omluvně se na ni podíval. „Promiň, já jen,“ znechuceně mávl rukou a pokračoval hlasem plným zloby. „Víš, co říká naše, počkej, jak to tam je, šťastná budoucí paní Fitzailwynová?
Jaké jsou vaše plány do budoucna?
A tohle si poslechni: Po dlouhou dobu jsem se věnovala jenom své práci. Teď se to však změní. Chci se věnovat rodině a plně podporovat svého manžela. Vím, co je mou povinností a co bude mou největší radostí. Těším se, až svému manželovi porodím dítě, syna, který dál ponese rodinnou tradici a hrdé jméno jeho rodu.
Jako kdybych slyšel svou matku! Nechutné!“ Slova, která nahlas předčítal, ukrajoval. Jed, čišící z jeho tónu, se nedal přeslechnout.
Nevesele se zasmál. „Ale víš co je největší ironie? Ona chce rodinu! ONA! Ta samá žena, která před osmi lety položila mou dceru na práh Malfoy Manor a vypařila se!“
Hermiona tam jen stála a dívala se na něj.
Draco si prohrábl vlasy smutně se usmál. „Promiň mi, nechtěl jsem to na Tebe tak vychrlit…“
Položila mu prst na ústa. „Ty se nemáš zač omlouvat,“ odvětila a odhodila noviny stranou. Potom jej něžně políbila. A pak už ani jeden nepromluvil.

Draco se ráno probudil a podíval se na ženu po svém boku. Srdce se mu sevřelo dojetím.
Zatímco ji pozoroval, uvědomil si, jak moc pro něj znamená. Jak důležitou součástí jeho života se stala.
Nedokázal si vysvětlit, čím si zasloužil tak výjimečnou ženu, ale nehodlal se s osudem hádat.
Včera mu dokázala to, co už dávno věděl. Že druhá jako ona neexistuje. Nic mu nevyčítala, na nic se jej nevyptávala. Prostě jenom byla s ním. Jenom! Vždyť to bylo nejvíc, co pro něj kdy kdo udělal.
Hermiona pomalu otevřela oči.
„Dobré ráno!“ popřál jí a ještě rozespalou ji políbil.
Když polibek skončil, Hermiona se usmála. „Tak tomu říkám probuzení,“ zašeptala něžně.
Draco se usmál. „Jsi nádherná, když spíš. Pokud tedy…“
Blýskla po něm pohledem. „Ani slovo Draco Malfoyi!“
„Ale miláčku,“ chystal se pokračovat, když je přerušil zvonek.
„Kdo to, u všech rohatých, může být.“ Draco se rychle oblékl a vykročil z ložnice. Hermiona jej následovala, ale oblékání jít trvalo trošku déle. Na chodbě se srazila s domácím skřítkem.
„Dobré ráno,“ pozdravila a chystala se následovat Draca.
„Tohle ráno nebude dobré, paní,“ pronesl skřítek zlověstně. „Paní by měla jít dolů. Pán ji bude potřebovat.“ A zmizel.
Hermiona za ním nechápavě koukala, ale rozhodla se poslechnout.
Naklonila se přes zábradlí, aby viděla do haly, kdo přišel. Dohlédla však pouze na Draca, jehož postoj a pohled nevěstil nic dobrého.
Začala tedy opatrně scházet. Jako těžký kámen se jí v žaludku usadil strach.
Když sešla dolů, Draco se k ní otočil. Jeho pohled byl… Zoufalý. Rychle k němu přistoupila a on ji majetnicky objal kolem ramen.
Tázavě na něj pohlédla, ale Draco se na ni už nedíval. Stočila svůj pohled k nezvanému hostu.
Její oči se střetly s ocelově modrýma, neúprosnýma očima…